Do redakční pošty nám poslal jeden zahraniční chovatel APBT naskenované články věnované historii APBT, ale jsou ve stavu, kdy nelze určit autora či publikace, ve kterých byly tyto články uveřejněny. Jelikož se ale jedná o velmi zajímavé informace, které popisují historii APBT, rozhodli jsme se je přeložit do českého jazyka. Ačkoliv se nikdo z redakce tohoto časopisu neztotožňuje s používáním APBT k nelegálním účelům, je třeba si uvědomit, že psí zápasy patří neodmyslitelně k historii našeho plemene a jedině respektování a poznání historie APBT Vám umožní porozumět tomuto výjimečnému plemeni.
Ozývají se hlasy, že naší činností idealizujeme historii APBT a záměrně neuvádíme krutost psích zápasů. Články věnované historii v našem časopise jsou strohé překlady, které zachycují život, úspěchy a neúspěchy významných psů, tak jak je viděli chovatelé v té době. Jelikož není naším cílem idealizovat psí zápasy, do tohoto čísla jsme se rozhodli přeložit článek o psu Andy Capp, který, jak nám jistě dáte za pravdu, nemá s idealizováním psích zápasů nic společného.
Krátce nato mě kontaktoval Mansey Payne a domluvili jsme se na zápase s jeho šampionkou Scooter Red. Vypadalo to, že Bolero získá titul šampion ve dvaceti třech měsících, ale pak mi zavolal Payne, že platí zálohu a zápas ruší. Byla to škoda, ale několik týdnů poté začala Bolero hárat a já ji nakryl Ch Chinamanem. Z tohoto vrhu vzešla spousta skvělých zvířat – čtyřnásobný japonský vítěz KillBilly, dead game Pink Floyd, Hooten’s Butcher Girl (zahynula při jednom nešťastném incidentu v kennelu), jednonásobná vítězka Nkk’s Suicide, Hooten’s Miss Bolero a Fat Bill’s Granny. Ve vrhu byl ještě jeden pes, ten byl ale zastřelen svým majitelem, protože měl černou srst. Jako štěně byl dán Earnestu Hollingsworthovi a ten stařík se jednoho dne opil a zavolal, že pokud mu dám tisíc dolarů, tak je ochoten mi štěně dát zpět a pokud ne, tak že psa zastřelí. Ptal jsem se ho proč. A on řekl, že protože má černou srst a že všichni černí psi jsou džukely. Hollingsworth neměl žádné nebo velmi malé zkušenosti, vždyť zápas Bolero/Bridgette byl první, který viděl a teď, pár měsíců poté, si hrál na zkušeného odborníka. Řekl jsem mu, že za pár dní si pro psa přijedu. On odvětil, že čekat nebude a ještě se mnou na telefonu psa zastřelil. Ale všichni zbylí psi, kteří se dožili dospělosti, byli skvělí. Všichni si vyzkoušeli ring a žádný z nich nikdy necouvl. Tahle krev se používá dodnes a Bolero je nejlepší fena, jakou jsem kdy spojil s Chinamanem.
Štěňata dopadla dobře a fenka tak potvrdila svoji cenu, takže jsem neměl v plánu znovu s ní zápasit. Byl jsem na návštěvě v Texasu s Bobby Hallem a Normanem Hootenem a Hooten se mě zeptal, proč jsem nepřivezl Bolero, aby se utkala o titul šampionky. Odpověděl jsem, že se nestarám o nějaký kus papíru a o to, co si myslí ostatní, že vím, co v ní je a věřím jí. Norman souhlasil, ale podotkl, že ještě jedno vítězství a její jméno bude navždy vtištěno do historie. Jeho slova se mi zažrala do mozku. Pár měsíců nato jsem se s mým přítelem Rastamanem účastnil show v jižní Floridě, pořádanou Rebel kennelem. Na této show proběhl nezapomenutelný zápas Hall’s Jeanette proti Rebel’s GrCh Spookie (dceři Mtn Man’s Ch Homera). Spookie vyhrála a její majitel Ricky Jones ji vzal do náručí a řekl, že to je nejlepší fenka, která kdy vzešla z Homera. Lester Hughes (Mountain Man) vskočil do pitu a řekl: „Promiň, kamaráde. Ale já mám lepší,“ a připomněl mu, odkud fenku vlastně má. Ricky se stáhl a šel ošetřit Spookie. Lester se otočil k davu a řekl, že má 32 librovou fenku, že ji otevírá a že vedle ní vypadá Spookie jako chudinka. Domluvili jsme se a až pak jsem se dozvěděl, že se jedná o čtyřnásobnou vítězku, šampionku Miss Homer, sestru Homera Jr. Složili jsme zálohy a zápas byl domluven za 12 týdnů (protože právě před týdnem vyhrála zápas za patnáct minut). V den zápasu jsem byl ve svém pokoji v hotelu pár mil od místa konání. Bylo domluveno, že budu bydlet v jistém hotelu, ale já přijel o něco dříve a ubytoval se jinde. Trvalo jim až do poledne dalšího dne, než mě našli. Chtěli vidět psa, tak jsem ji vzal do náručí a stoupl si s ní do okna a řekl, že to je nejblíže, jak se k ní mohou dostat do doby, než bude zápas. Pak mi řekli, že ačkoliv byl zápas domluven na půlnoc, chtějí jít dříve, třeba okolo sedmé. Zavolal jsem Bobbymu o radu. Řekl: „Synku, mají moc lehkou čubu, proto chtějí jít dříve. Jestli chceš, tak jdi, ale já bych je nechal čekat do půlnoci, aby se tvoje fena mohla v klidu vyprázdnit.“ Řekl, abych jí dal dva dětské čípky okolo páté hodiny a pokud se vyprázdní, tak to mám zkusit. Kývl jsem tedy, ale věděl jsem, že váhu nemůžeme splnit, protože potřebovala ještě dalších pět hodin, aby se odvodnila. Ve čtyři nás přijeli vyzvednout. Místo konání bylo přesunuto do Mountain Manova domu, protože Miller se hádal se svojí ženou a měl strach, aby nezavolala policii. Takže jsme dvě hodiny jeli do Mountain Manova domu a v sedm jsme zvážili psy. Bolero byla libru nad. Okamžitě si řekli o vyplacení zálohy. Poslal jsem je do háje, řekl, že se uvidíme o půlnoci a začal si balit věci. Přispěchal ke mně Miller a řekl, abych se vrátil, že to tak nechají. Pak zvážili jejich fenu a ta měla půl libry pod váhu. Starej dobrej Bobby měl pravdu jako vždy. Říkám vám, že Bobby viděl do psů, jako vy vidíte skrz okno a dovedl si všimnout věcí, které byly pro ostatní neviditelné. Dle mého názoru byl Bobby Hall nejlepším dogmanem, jakého jsem kdy viděl. Bob Stevens měl opět dělat rozhodčího, ale na poslední minutu zase vycouval. Trčeli jsme tam bez rozhodčího a já se v té přeplněné místnosti otočil na Mtn Mana a se svým obvyklým, trochu namyšleným a drzým výrazem se ho zeptal, jestli by to nevzal on. Že by mu to aspoň dalo dobrý výhled na celou akci. S radostí souhlasil. Umyl jsem Bolero a čekal jsem v rohu na oponentku, kterou měl handlovat Larry Miller. Jak jsem tak čekal, otevřel jsem Bolero tlamu a ukazoval Mtn Manovi, jak si nedávno polámala skoro všechny zuby, když v mé nepřítomnosti zaútočila na oslici. Když to viděl, zeptal se mě, jestli si může jít ještě něco vsadit, že teď už je jasné kdo vyhraje. A pak už přišel Miller s překrásnou černou fenkou, byla odpočatá a jako nová vytažená přímo z boxu. Vypadala děsivě. Ale Bolero měla svůj pohled a přísahám bohu, když na svoji oponentku upřela své oči, Miss Homer stočila pohled stranou. Bylo to, jako by ji Bolero pouhým výrazem zastrašila. Na pokyn „vypusťte psy“ vyrazila Bolero přímo k soupeřce a pustila se jí do hlavy. Zpracovávala tváře a tlamu a způsobovala při tom spoustu škody. Miss Homer se snažila jen vydržet a na deváté minutě se otočila, ale nikdo si toho nevšiml. Další otočení zaznamenala na dvacáté páté minutě a toho si všiml už i rozhodčí. Bolero uvěznila soupeřku v jejím rohu. Ve třicáté páté minutě mi Miller řekl, že si myslel, že mám fenku, která dělá slabiny a břicho. Vypadal trochu bezradně, tak jsem ho chtěl potěšit a řekl jsem mu: „Chceš vidět, jak jde na břicho?“ Přitočil jsem se za Miss Homer, luskl prsty u jejího zadku a zavolal na Bolero. Ta vystřelila, zahryzla se do slabin a praštila s oponentkou o zeď. Miss Homer se podařilo vyprostit a snažila se vyskočit. Pokusil jsem se Bolero zadržet, ale chytla soupeřku za slabiny a stáhla ji zpět do pitu. V padesáté minutě se nám je podařilo oddělit a Miss Homer překvapivě scratchuje. V padesáté páté minutě bezchybně scratchuje Bobo. V padesáté osmé minutě je řada na Miss Homer, je odpočítána a nedožije se rána. Bolero získává titul Ch a je oficiálně uvedena ve Sporting Dog Journalu. Všichni ti „velcí chlápci“ osmdesátých let tam tu noc byli a spousta lidí (někteří si říkali „moji přátelé“) byla velmi zklamána, když Bolero překonala všechny překážky a odmítla prohrát.
Po roce klidu a vrhu štěňat se Zackem (psem po Wood’s Snootym a Ch Sugar) jsem začal s mojí malou fenkou zase trochu pracovat a hledal jsem nějakou akci na zimu. Bylo jí už více než pět let a ukázala, co umí, ale cítil jsem, že v ní ještě něco je. Vzal jsem ji na výstavu pořádanou ADBA v Greenville NC a potkal jsem tam koho jiného než Barneyho Fifea, který měl s sebou překrásnou fenku Gigette. Byl to odchov Matta MaGeea, potomek Weehunta a Pool Hall Red Lines. Každopádně Fife (Colopy) mě vyzval s fenou na třiceti dvou librách, za osm týdnů o tisíc dolarů. Záloha činila pět set dolarů. Plácli jsme si rovnou na místě a odeslali naše zálohy. Řekl jsem Barneymu, aby si vše nechal pro sebe, protože posledně se ta věc s Miss Homer trochu vymkla z rukou. Ani ne dva dny poté mi volal Ricky Jones a připomněl mi, že jsem mu slíbil odvetný zápas potom, co jsem porazil Miss Homer (Jones vlastnil Mtn Man’s Ch Homera až do jeho smrti). Řekl jsem mu, že je bohužel zamluvená pro Fifeho. Ricky mi řekl, že začátkem prosince plánuje velkou show se dvanácti zápasy a že by byl schopen sehnat mi jako oponentku GrCh Ozu Ajul. Představa, že porazím grand šampionku mě tak nadchla, že jsem souhlasil – pod podmínkou, že mi Ricky zaplatí zálohu. Ricky souhlasil a zeptal se, o kolik jde. Řekl jsem mu, že se jedná o zápas o pět tisíc se zálohou dva tisíce dolarů. Obratem mi je poslal, já přeposlal Barney Fifemu jeho pět set dolarů a sám jsem vydělal patnáct stovek, aniž bych musel hnout prstem. V den konání show jsem byl zapsán na devátý z dvanácti zápasů. V neděli ve tři ráno na nás konečně došla řada. Zvážil jsem Bolero a byla přesně na domluvené váze. Za deset minut přinesli mladou fenku ve špičkové kondici. Ne šestiletou grand šampionku, kterou jsem očekával, ale mladou velkou fenu, která vážila třicet čtyři liber. Řekl jsem, že s ní půjdu, ale že sázka půjde dva ku jedné. Jones odmítl a já dostal vyplacenou zálohu dva tisíce. Byl jsem tedy tři a půl tisíce v plusu, aniž by se psi vůbec dotkli. Stoupl jsem si doprostřed ringu a vyzval jsem dav tří set dogmenů, aby přišli s něčím proti Bolero. Za šest až osm týdnů na třiceti třech librách. Zvedl jsem její váhu o libru, protože byla starší a na třiceti dvou librách nevypadala dobře. Později ta fena, co přivedli proti Bolero, prohrála za 13 minut. Byla škoda, že jsem do toho tenkrát nešel, ale nechat rozdíl dvou liber u pětileté feny ve prospěch feny mladé by bylo bláznovství. Po mé výzvě se postavil jeden dogman a řekl: „Fat Bille, beru tvoje podmínky.“ Byl to Super Gnat. Domluvili jsme se, že se za sedm týdnů sejdeme na tom samém místě, kde HoneyBunch vyhrála svůj poslední zápas.
Příprava na tenhle zápas šla perfektně. Jediný problém byl s lidmi, kteří mě pořád pomlouvali, protože jdu zápasit se psem, který takřka nemá zuby. Nestaral jsem se o to, co říkali. Rollovali jsme ji hned poté, co jsem se původně domluvil s Gigette a Bolero byla skvělá, takže jsem neměl obavy, že by něco nezvládla. Za tímto zápasem jsme cestovali a cesta ji stála něco sil. Bylo na ní vidět, že je unavená, když jsem ji vedl na show. Obě feny byly přesně na domluvené váze. Oponentka se jmenovala Lil Bit, byla to dvojnásobná vítězka a sestra Super Gnat’s Gr Ch Ace. Pamatuju si, jak sebejistý jsem byl, když mi Super Gnat řekl, že u ringu nejsou žádná světla a že se bude muset svítit baterkami. Tma neměla být dříve než tak za hodinu a tak jsem řekl, že bychom mohli vynechat mytí psů a jít rovnou do pitu, že tohle beztak nebude na dlouho, tak abychom to stihli ještě za světla. Super Gnat souhlasil. Na pokyn „vypustit psy“ šla Bolero rovnou na předek a bylo vidět, že je slabá. Lil Bit držela zákus vysoko na hlavě a tlačila Bolero k zemi. Bobo vypadala staře. Měla problémy a já si po deseti minutách začal říkat, že jsem udělal obrovskou chybu. Ale pak Bolero využila vteřiny, kdy měla volnou hlavu, přestala kousat ucho a vystřelila přes hořejšek oponentky a chytila Lil Bit za záda. Jako žralok při útoku zavřela oči a secvakla čelisti k sobě. Okamžitě zákus uvolnila, zahryzla se do levého vnitřního stehna a opět zavřela tlamu. Po těchto dvou rychlých zákrocích se vrátila zpět k zákusu na hlavě. Lil Bit zůstala na zádech obrovská díra, táhla se asi palec od páteře až téměř tři palce ke kyčlím. Z této díry tryskala krev do výšky snad dvou stop nad psy. Skoro jako fontána. Z levého vnitřního stehna jí také tryskala krev a to takovou silou, že se zarážela až o slabiny a pravé stehno a po něm stékala dolů. Lil Bit byla velmi vážně raněna a byl čas ji ze zápasu vyzvednout. Super Gnat odmítl a Bolero ve dvacáté páté minutě scratchovala. Doufal jsem, že zápas brzy skončí. Bolero vyrazila ze svého rohu v obvyklém stylu a Super Gnat začal křičet, že jsem ji popostrčil. Rozhodčí Larry Miller mi řekl, abych ji příště vypustil čistě. Pomyslel jsem si „jasně, blbečku“. Další scratch na třicáté minutě, Lil Bit šla dobře, ale bylo vidět, že je slabá, že nebude žít o moc déle. Další scratch na třicáté páté minutě a všechno bylo zpomalené. Věděl jsem, že tohle je Bolerin poslední zápas a její poslední scratch, byla stará a už bylo po všem. Jak čas letí, když se bavíte. Rozhodčí řekl: „Otočte psy.“ A já se otočil, ale neobrátil jsem Bolero tváří k soupeřce. Držel jsem jí hlavu v rohu a zadkem ji směřoval na Super Gnata. Rozhodčí zopakoval, abychom otočili psy a já mu řekl, že jsem svého psa nikdy v životě nepopostrčil a aby řekl, abychom vypustili psy! Rozhodčí zařval pokyn k vypuštění a já jsem dal ruce pryč z Bolero. Vystřelila jako šipka, smýkla se okolo mé pravé nohy a drápy zaryla do koberce. Nárazem odhodila Lil Bit do rohu. Další scratch a Lil Bit byla na třicáté osmé minutě odpočítána. A tak končí zápasnická kariéra jednoho z nejlepších psů, jaké jsem kdy měl.
Bolero mi dala spoustu věcí – peníze, slávu, uspokojení, přátelství a úspěšnou větev psů, kteří mi ji vždy budou připomínat. Ale ta hlavní věc, co dala mně i mému synovi Philipovi, byla pravá psí láska. Milovala nás a udělala by pro nás cokoliv, což nám znovu a znovu dokazovala. Miluju tě moje malá Bobo a vím, že jednoho dne se znovu setkáme. A do té doby buď sbohem, moje malá holčičko. S láskou, Fat Bill.
