Někteří lidé pevně věří v chov, kde se kryjí ti „nejlepší psi s těmi nejlepšími fenami“, což (jak už popis napovídá) znamená krytí jedinců, kteří se nejvíce blíží ideálu, jaký hledáme – a to bez ohledu na rodokmen. Tato metoda je nejvíce využívána v chovu výstavních psů a často zahrnuje krytí původem naprosto odlišných psů. Psů, kteří na sebe krevně nijak nesedí. I když i v takových případech můžete získat několik opravdu kvalitních zvířat, tato metoda dlouhodobě nepřináší dobré výsledky. Pokud tedy do procesu nezapojíte nějakou formou inbreeding. Krytí nejlepších s nejlepšími, které zahrnuje extrémní outcrossing, jen zřídka vytvoří solidní „rodinu“ psů, ale pokud ten samý program zkombinujeme s určitým stupněm selektivního inbreedingu, můžeme tím dostat skvělou krevní linii.
Inbreeding/linebreeding
Inbreeding většina chovatelů definuje jako krytí bratra a sestry, otce a dcery, nebo matky a syna. Linebreeding pak můžeme definovat jako krytí psů, kteří jsou sice příbuzní, ale ne na tak blízké úrovni. Zahrnuje tedy krytí bratrance se sestřenicí, polovičních bratrů a sester, vnuků a vnuček s jejich prarodiči, atd. Důležité je, že inbreeding i linebreeding jsou v základu jedno a totéž, vychází ze stejné myšlenky. Vědecká definice inbreedingu je, že se jedná o krytí jedinců, kteří jsou k sobě příbuzensky blíže, než je průměrné v daném plemeni. Důvod formulace „jsou k sobě příbuzensky blíže, než je průměrné“ je ten, že ve většině plemen mohou být všechna zvířata vystopována až ke stejným předkům, pokud tedy půjdete dostatečně zpátky. Zamyslete se nad tím: ve své dvacáté generaci má pes přes milion předků, což u bulldogů ve většině případů znamená jít do pozdních let 19. století. Je tedy samozřejmé, že na této úrovni dospějeme ke stejným předkům, vzhledem k tomu, že v té době existovalo nejspíše jen několik stovek zástupců našeho plemene.
Stejné množství inbreedingu bylo použito k ustálení jakéhokoliv plemene všech zvířat, dokonce i u plemen, kde v současnosti už inbreeding není využíván vůbec nebo jen omezeně. Jednou jsem viděl genetický výtah z pětigeneračního rodokmene výstavního zvířete (dokonce to ani nebyl pes, byla to kočka) a v celých pěti generacích byl jeden jediný stejný předek. Ale když jsem se podíval dále do genetického fondu, každé jedno zvíře v rodokmenu se dalo vystopovat až k jednomu stejnému chovnému páru v rozmezí desáté až patnácté generace. U APBT je většina dnešních psů spojená s krví Tudor’s Diba, ale pokud byste nakryli silného Bolio psa a inbred Honeybunch nebo Alligator feny, nelze mluvit o inbreedingu. Přestože je ve všech velké množství Dibo krve, šlo by toto krytí vyhodnotit jako outcross, protože v posledních třech až pěti generacích byste zřejmě nenašli jediného stejného předka.
Často mohou psi se silným linebreedingem vykazovat lepší inbred vlastnosti než první generace sourozeneckého inbreedingu. Inbreeding může být změřen pomocí matematické rovnice, jejíž výsledek se nazývá inbreedingový koeficient (IC), který je udáván v procentech. Krytí bratra/sestry, matky/syna nebo otce/dcery, kteří nejsou jinak více příbuzní má IC 25%. My však máme na svém dvorku psy, konkrétně některé z našich Nigerino psů, kteří mohou být považováni primárně za linebreedingové, ale díky množství provedených linebreedingů dosahují hodnotou IC až k 50%, což je téměř dvojnásobek dříve zmíněných inbred psů.
Inbreeding je velmi nepochopený postup a je mu často dávána vina za vše od špatné povahy až po nepěkný vzhled. Protože je v lidské komunitě považován za tabu, mnoho chovatelů jej považuje za stejně odpudivý i mezi zvířaty. Jeden z hlavních registrů zašel dokonce tak daleko, že na všechny své formuláře, žádosti a registrační certifikáty umístil vyjádření proti inbreedingu. A na registrační certifikáty psů ze spojení bratr/sestra nebo rodič/potomek umístil označení „INBRED“ – jako nějaký štítek s varováním, co bývá na alkoholu nebo tabákových výrobcích. Je až neuvěřitelné, jak národní registrační autorita může prokazovat tak očividnou ignoranci ke genetice a k chovným principům. Inbreeding nepřinese nic, co už by tam předtím nebylo. Co udělá, je to, že do popředí přinese skryté recesivní znaky. Bohužel však tyto recesivní znaky bývají často nežádoucí. Takže pokud jste provedli inbred a dostali jste něco špatného, je to proto, že jste přivedli na povrch něco, co už bylo přítomno v rodičích vrhu. Pokud by ten rys byl v plemeni poměrně vzácný a vy jste neustále pokračovali v krytí pomocí outcrossu, je možné, že by se daný špatný znak nikdy neprojevil. Zároveň byste ale také s největší pravděpodobností produkovali psy s tímto recesivním znakem a ten by se tak dále šířil. Selektivní inbreeding tak naopak může pomoci odhalit negativní recesivní rysy a tím je redukovat, pokud dané psy vyřadíme z chovu. Vybírejte z vrhů štěňata, která nesou znaky, které chcete a na nich dále chovejte. Štěňata, která vykazují negativní znaky, které se vám nelíbí, z chovu vyřazujte, kastrujte, darujte jako mazlíčky… prostě cokoliv, jen je nepoužívejte v chovu. Časem získáte linii psů, kteří konzistentně nesou, vykazují a předávají žádoucí znaky, které chcete a pokud jste byli opravdu důslední, zbavili jste se (nebo jste alespoň výrazně zredukovali) špatné rysy ve vaší linii.
Tady je příklad, který snad bude ilustrovat výše napsané. Řekněme, že pan A a pan B se oba rozhodli, že budou chovat APBT. Oba si pořídili párek štěňat ze stejného vrhu, na který našli inzerát. Matka štěňat měla perfektní povahu, ale otec štěňat byl příšerný man-eater, o čemž neměli pan A a pan B ani ponětí. Nyní, ve jménu jednoduchosti, budeme předstírat, že existuje recesivní gen způsobující agresivitu vůči lidem, budeme mu říkat „man-eater gen“. Ve skutečnosti je pochopitelně agresivita vůči lidem (stejně jako game) způsobena velmi rozsáhlým komplexem a kombinací rysů, které zahrnují mnoho genů. V tomto příkladu však označíme dobrou povahu jako dominantní „N“ gen a man-eater gen označíme jako recesivní „n“ gen. Aby se pes opravdu projevoval agresivně k lidem, musel by mít dva „n“ geny (nn), jelikož je tento gen recesivní. Štěňata pana A a pana B jsou všechna „Nn“, protože jejich matka byla „NN“ a jejich otec „nn“ (50% genetické výbavy od každého rodiče). A tudíž, jelikož „N“ je dominantní nad „n“, všechna štěňata mají dobrou povahu – ještě jednou, je to jen příklad, oba tyto zmíněné geny jsou v této jednoduchosti zcela fiktivní! Oba muži, pan A i pan B, plánují pro svůj první vrh nakrýt svůj pár štěňat navzájem (bratra se sestrou). Výsledkem tohoto vrhu bude (v průměru) 25% psů s „nn“ genem (kompletní man-eateři), 50% psů s „Nn“ genem (jedinci s dobrou povahou, ale nesoucí recesivní „n“ gen) a 25 psů s „NN“ geny (skvělá povaha). Oba si ponechají všechna štěňata ze svých vrhů a dále kryjí otce s dcerami, matky se syny, bratry se sestrami, atd. Po pár letech mají oba muži směs psů, z nichž někteří jsou opravdu, ale opravdu povahově velmi špatní. Pan A viní z problému inbreeding. Zbaví se většiny svých psů a nakoupí fenky z několika různých krevních linií. Ponechá si svého psa „Killera“ (jednoho z jeho „nn“ man-eaterů) jako krycího psa, protože je to vizuálně nejhezčí pes na jeho yardu. Nakryje s ním všechny své nové fenky. Protože mají všechny fenky „NN“ geny, Killer nikdy nemá ve svém vrhu man-eatera a navenek to vypadá, že pan A produkuje velmi stabilní psy. Pan A rovněž jistě bude vyprávět komukoliv, kdo bude ochotný poslouchat, jak inbreeding téměř zničil jeho yard a dokonce použije Killera jako příklad („Jasně, je to zmetek, ale to jen protože pochází z inbred spojení, vždyť v celém svém životě nedal ani jedno špatné štěně!“) a vesele bude prodávat svá štěňata s „Nn“ geny po celé zemi. Pan B zvolí jiný přístup. Utratí všechny své man-eatery a pokračuje v krytí na psech s dobrou povahou, možná sem tam zařadí nějaký outcross, aby přinesl čerstvou krev. A pak vezme štěňata z outcrossů a inbreedingem je vrátí zpět do svého chovného základu. Jeho myšlenka je taková, že se chce do posledního zbavit všech psů s „nn“ genem (tedy psů agresivních, labilních, se špatnou povahou), kteří se objeví v jeho chovném programu. Je velmi těžké eliminovat „n“ gen kompletně, protože se může skrývat v „Nn“ jedincích. Ale po několika letech tohoto chovu zůstane panu B většina zvířat s „NN“ genem. A pokud bere selekci svých psů opravdu vážně, může si ponechat pár „nn“ psů speciálně pro testovací krytí, aby zjistil, kteří z jeho chovných psů mají „Nn“ geny. Psi a feny, kteří po krytí s „nn“ jedincem dají man-eatery jsou jednoznačně přenašeči „n“ genu a budou vyřazeni z chovu. V tomto bodě se oba muži budou jevit jako dobří chovatelé, kteří produkují psy stejné kvality a dobrého temperamentu. V čem je tedy rozdíl? Pan A ve skutečnosti rozšiřuje „n“ gen a dělá jej tedy v plemeni častějším a více obvyklým (objevuje se stále více potencionálně i reálně agresivních psů). Každé jednotlivé štěně z jeho vrhů s Killerem nese „n“ gen (dokonce i kdyby jako krycího psa použil místo “nn” Killera jedince s „Nn“ genem, pořád by se v jeho odchovech v 50% objevoval onen agresivní „n“ gen). Chovatel B svým selektivním chovným programem pomohl vylepšit krevní základ plemene pro další generace, tím, že významně zredukoval výskyt „n“ genu ve své linii.
Doufám, že tento rozsáhlý příklad pomohl vysvětlit, jak selektivní inbreeding může, postupem času, vylepšit kvality plemene. A jak tím, že se vyhneme inbreedingu, nevymažeme defekty a špatné vlastnosti, které by tam být neměly a jsou a zůstávají pouze skryty. Samozřejmě neexistuje žádný „n“ man-eaterovský gen (alespoň žádný, o kterém bychom věděli), ale existují mnohé známé genetické poruchy, které například zahrnují několik typů dwarfismu, které jsou řízeny jednoduchým recesivním genem. Když někdo provádí inbreeding, nejde jen o zdědění genů společného předka, ale o zdědění dvojího typu – duplikátně zděděný gen je jeden ze dvou alel genetického páru, který je identický – pes tedy bude pro tento gen homozygotní. V předchozím příkladu se chovatel B snažil zaměřit svůj chov na homozygotu imaginárního „N“ genu. Na druhou stranu první psi pana A a pana B byli heterozygotní „Nn“ psi a Killer pana A byl homozygotní „nn“ pes. Čím více genetických párů psa je identických (homozygotních), tím více jeho potomků má tendenci vykazovat stejné, stabilní znaky. Čím více genetických párů psa je odlišných (heterozygotních), tím větší variabilita v povaze jednotlivých potomků. Tohle je základní kámen myšlenky, že pes s těsnějším inbreedingem může dávat lepší psy než pes z outcrossu či scatterbreedingu (v podstatě namátkové krytí), tím, že v jeho potomstvu je méně variací povah a znaky jsou ustálené. Je třeba ale mít na paměti, že jen proto, že má pes více homozygotních genů a bude produkovat typově povahově stejné či velmi podobné psy, neznamená to nutně, že půjde o psy nějak lepší. Homozygotní genové páry mohou zrovna tak nést špatné vlastnosti a tím tedy bude pes konstantně produkovat sice ustálené psy, ale všichni budou vykazovat ony špatné vlastnosti a nebudou stát za nic. Na druhou stranu mince, outcrossoví psi mohou dávat velmi široce variabilní psi, kteří však mohou konzistentně dosahovat vysokých kvalit. Tohle je důvod, proč kvalita psů samotných, ale i jejich předků je tak důležitá při výběru chovného páru a také důvod, proč tolik vrhů udělaných kvůli „hezkému papíru“ selže.
Ale existuje i problém, ke kterému může přílišný inbreeding vést – v určitém bodě může inbreeding zapříčinit inbreedingovou depresi, kterou můžeme charakterizovat jako ztrátu vitality a ztrátu plodnosti. Pes může být sužován zdravotními problémy, může mít slabou odolnost proti chorobám a parazitům, a obecně může špatně prospívat. Plodnost může být špatná u obou pohlaví; krycí pes může mít nízký počet spermií (nebo vysoký počet abnormálních spermií) a fena může dávat vrhy s nízkým počtem štěňat, která se rodí slabá nebo dokonce mrtvá. V závislosti na stupni inbreedingové deprese mohou být jedinci obou pohlaví kompletně sterilní. V jakém bodě se objeví inbreedingová deprese závisí na druhu a i na jednotlivém zvířeti. Většina krevních linií u plemene APBT je schopná snést značnou míru inbreedingu bez toho, aby měl nějaký negativní dopad. Jediná dobrá věc na inbreedingové depresi je ta, že její dopady mohou být eliminovány už v první generaci outcrossu. Můžete vzít dva jedince ze dvou zcela odlišných krevních linií, kteří byli oba inbreedingem dohnáni do bodu, kdy ztrácí vitalitu, navzájem je nakrýt a tím získat vrh perfektních psů. Tomuto říkáme hybridní vitalita. Každopádně, jakýkoliv negativní rys, který v dané linii uzamknete neselektivním inbreedingem, může trvat (a trvá) několik generací, než se jej zbavíte. Například pokud má váš pes slabou kostru, protože jste vybírali do svého chovného programu psy se špatnou stavbou, bude trvat několik generací chovu s dobře stavěnými psy, abyste vaši linii znovu vylepšili.
(příště si povíme něco o outcrossu)
