Syndrom „můj pes je nejlepší“ je onemocnění, které alespoň jednou zasáhne až 95% příznivců, chovatelů i majitelů APBT. Tato porucha se projevuje dvěma způsoby: 1. nutí dogmeny, aby pro psy ostatních chovatelů používali zcela jiná měřítka než pro své vlastní psy a 2. způsobuje, že dogman postižený touto nemocí nikdy nepřizná, že jakýkoliv cizí pes nemá alespoň jednu zásadní chybu.
Howard Heinzl, po dlouhá léta označovaný za nejlepšího chovatele moderní doby, trpěl mírným stupněm této choroby. S Howardem jsem po dlouhá léta udržoval živou korespondenční komunikaci a v jednom svém dopise jsem podotkl, že Tudor’s Spike vypadá při každé další akci, ve které jsem jej viděl, lépe a lépe. Howard mi na to odepsal, že přestože je Spike bezpochyby dobrý pes, má jednu velkou chybu. Odvrátí se od ležícího psa. Jistě, Spike se od ležícího psa otočil, ale to už z onoho psa moc nezbývalo. A když měl Spike scratchovat, tak vystřelil kupředu se stejným entuziasmem, jako při prvním scratchi.
Také Maurice Carver ve svém pokročilejším věku vykazoval jisté známky této podivné nemoci. Maurice mi jednou řekl, že už nadále není otázkou, kdo má nejlepšího psa, ale otázkou je kdo má nejlepšího Carver psa. Automatickým předpokladem bylo, že pokud se nejednalo o Carver psa, pak to nemohl být skutečně dobrý pes. Na druhou stranu těžko říct, jestli to Maurice myslel vážně. Bylo u něj vždy těžké odhadnout, kdy si dělá legraci a kdy mluví naprosto vážně.
Rozhodně touto nemocí trpěli dva přátelé, kteří náhodou odcházeli ze zápasu Jeep vs. Homer ve stejnou dobu jako já. Jeden pronesl k druhému: „Říkal jsem ti, že Homer je džukela, ani nedokončil svůj poslední scratch.“ Opravdu by mě zajímalo, zda své psy posuzoval podle stejných standardů.
Ani Jeep však nebyl ušetřen palbě kritiky a to ve svém zápasu s Cooper’s Weeniem. Jeep se svým oponentem slušně zametal, když se Weeniemu podařilo najít zákus na ocase. Jeep se tím směrem otočil, aby zjistil, co se to tam vzadu vlastně děje a celé řady diváků si byly okamžitě jisty, že právě viděly jasný důkaz toho, že se Jeep co nevidět vzdá. Nestalo se tak. V okamžiku se Jeep vrátil k původnímu tempu a bez obtíží Weenieho porazil. Syndrom v tomhle případě opět narazil.
Spousta fanoušků Sandmana byla tím zákeřným virem dotčena po zápase s Buckem, kdy se nechávali slyšet, že by jim nevadilo prohrát, ale že nepřenesou přes srdce, že prohráli proti džukele. Je hodně odvážné nazvat psa curem hned poté, co dokončil tvrdý scratch po třech hodinách a sedmnácti minutách zápasu. Ale to je to, co s vámi syndrom „můj pes je nejlepší“ udělá.
Před lety, když jsem se psy začínal, byl Pete Spark’s Hunky předmětem mnoha stovek a možná i tisíců degradujících poznámek. Říkalo se, že tohle dělá špatně a tamto dělá špatně, ale ten pes vyhrál více než dvouhodinový zápas proti kubánskému championovi Willy Lingovi. Tak přece nemohl zas až tolik věcí dělat špatně. Prostě jen další úkaz syndromu „nad mého psa není“.
Asi nejhorší případ tohoto onemocnění proběhl před pár lety. Bill Wilkens byl můj dobrý přítel. Žil v bytě v Brooklynu, N.Y. a mohl mít jen párek psů, protože na více neměl místo. Bill se o své psy staral s neuvěřitelnou péčí a láskou a vždycky byli v perfektním stavu. Bill byl také častým divákem zápasů pořádaných Howardem Tealem. Jednu neděli zůstal Bill po zápasech, aby se podíval jak Teal a nějací místní dogmeni rollují své psy. Bill se zamiloval do velkého červeného psa, kterého pouštěl Teal. Ten, jakožto velmi milý chlapík, jakým vždycky byl, dal toho červeného psa Billovi darem. Asi za měsíc nebo o něco později mi Bill zavolal a zeptal se, jestli nemám velkého psa asi tak kolem 50-52 liber na rollování. Měl jsem. Velkého líného psa, který se s každým psem spíš než cokoliv jiného snažil spřátelit. Ale v případě, že se druhý pes přátelit nechtěl, Buddy mu ochotně a rychle srazil hřebínek. A Billův červený pes se přátelit nechtěl. Po deseti minutách už nechtěl vůbec nic, kromě toho zmizet a přeskočil ohrazení pitu. Bill si svého psa chytil, umyl ho ve vaně, kterou jsem tam k tomu účelu měl připravenou a odvedl jej do svého auta. Později, po pár vychlazených pivech, se mě Bill zeptal: „Tak, co si o tom myslíš?“
Myslel jsem si, že si Bill dělá legraci. Jeho pes právě spáchal kardinální hřích všech bulldogů a on se mě ptá, co si o tom myslím.
Odpověděl jsem mu: „Pokud ho přihlásíš na soutěž v high jumpu, tak máš první místo jistý.“ „Ty nemáš ani páru o tom, jak psi přemýšlí, že ne?“ řekl mi Bill. „Psi jsou silně teritoriální zvířata a můj pes přesně věděl, že je v teritoriu tvého psa. Tak přeskočil přes hrazení, aby ho tvůj pes následoval na území, které můj pes očividně vyhodnotil jako neutrální. A tam by mu natrhl zadek. Tvůj pes je prostě džukela, protože jej nenásledoval a nevyskočil za ním.“ A teď mi řekněte, jak se s takovou logikou hádat?
Zápasil jsem s Buddym dvakrát. Při prvním zápase svého oponenta zvládl jako nic. Druhý zápas byl proti Howardovi Tealovi. Bill na obou Buddyho zápasech byl a později mi řekl, že jsem měl štěstí, že byl druhý zápas zastaven, že byl Howardův pes připraven roznést Buddyho na kopytech. Můj osobní názor byl, že psi byli vyrovnaní. O pár let později přišel Bill ke mně domů a zeptal se mě, jestli nemám nějakého starého psa, kterého by si mohl vzít jako mazlíčka. Buddy už měl v té době svoje roky a já neměl touhu s ním dál zápasit. A protože Bill svým psům vždycky poskytoval skvělou péči, nabídl jsem mu, aby si vzal Buddyho.
Bill byl nadšený: „Tohle je vůbec první dvojnásobný vítěz, kterého u sebe budu mít,“ řekl. Odvětil jsem, že Buddy ve skutečnosti vyhrál jen jeden zápas, druhý technicky skončil remízou. „Ale jdi,“ řekl Bill, „Buddy měl ten zápas vyhraný, už když se stopnul. Vždyť se právě chystal Tealova psa zabít!“
Buddy se dožil 15 let a poslední roky strávil v bytě s Billem a jeho ženou. Milovali toho starého psa tolik, že s nimi jedl u stolu. Byl to ten nejhorší případ syndromu „to je můj pes“, jaký jsem kdy viděl.
Abych se vrátil více do současnosti – nedávno jsem zápasil s jedním psem, kterému jsem říkal Shanty. Šel proti velmi šikovnému psovi Earla Helmse. Dva dobří, silní psi s tvrdými tlamami. Na jedné hodině a dvaceti minutách už prostě Earlův pes nemohl dále pokračovat. Byl jsem na Shantyho opravdu hrdý, ale pak za mnou přišel Derby George, jeden z mých nejlepších přátel a řekl mi: „Už s tím psem do žádnýho dalšího zápasu nepůjdeš, že ne?“ „Jestli přežije, tak jasně že půjdu,“ odpověděl jsem. „Já ti nevím,“ pokračoval George, „ukázal nějaký pěkně špatný znaky.“
Pomyslel jsem si – ušlo mi něco? Přehlédl jsem něco, co jsem měl vidět, jen proto, že je Shanty můj pes? Trpěl jsem příznaky syndromu „můj pes je nejlepší“? „Jaké špatné znaky?“ zeptal jsem se George. „No, tak třeba například,“ začal George vysvětlovat, „když rozhodčí napočítal do pětadvaceti, řekl – otočte psy, zvedl ruce nad hlavu a při příkazu – vypusťte psy, s nimi prudce mávl dolů, Shanty odvrátil oči od protivníka a sledoval pohyb rukou rozhodčího. A já si myslím, že to je hodně špatnej znak.“
„Ale Georgi,“ snažil jsem se oponovat, „rozhodčí ještě ani pořádně nedořekl, když jsem ze Shantyho dal ruce pryč a on okamžitě, bez zaváhání, vyrazil.“ „Jo, to jo,“ řekl George, „ale přerušil svoji koncentraci, když obrátil oči od protivníka.“
Jak jsem už zmínil, George byl jeden z mých nejlepších přátel, jeho kritika byla míněna jako konstruktivní, nebylo v ní nic zlomyslného. Ale do teď si myslím, že George trpěl lehkými příznaky onoho zákeřného onemocnění.
Zmíněný syndrom je relativně neškodný a drobný, ale jednou, v obzvláště těžké fázi onemocnění, jsem díky němu přišel o 500 dolarů. A to v době, kdy jste si za pět dolarů mohli koupit dost benzínu na to, abyste dojeli z New Yorku do Washingtonu a zpět. Zápasil jsem se psem, kterého jsem dostal od Genea Fulkersona a vyhrál jsem za 14 minut. Soupeř nebyl nic moc, ale nikdo by mě v té době nepřesvědčil, že můj pes není nejlepší zápasník na celé širé zeměkouli. Zápasil jsem s ním znovu. Někdy po jedné hodině zápasu měl můj pes jasně navrch. Oponent si doslova šlapal na jazyk a nemohl vydržet o moc déle. Byla řada na mém psu, aby šel na scratch. Překlusal napříč pitem stejně jako v předchozích scratchích, ale pak se zastavil jen pár palců od svého soupeře a snažil se jej vyděsit k smrti nízkým, hrozivým vrčením. Stále ještě stál na místě a vrčel, když rozhodčí napočítal do deseti.
K sakru, když se to tak vezme, tak se vlastně nevzdal, obhajoval jsem si sám před sebou. Přece šel kupředu, zametl se svým soupeřem a tohle byla jen nějaká momentální ztráta pozornosti, která jej přinutila nedokončit scratch. Všechny tyto úsměvné výmluvy a přitom moje teorie ohledně bulldogů byla odjakživa: „když pes může stát, tak může scratchovat“. Ale svými výmluvami jsem přesvědčil sám sebe a domluvil další zápas. Vzdal se na čtyřicáté páté minutě. Tentokrát ani nešel správným směrem.
Často si říkám, když čtu různé časopisy, do jaké míry se tento syndrom projevuje například v inzerčních nabídkách na krytí, či v nabídkách k prodeji štěňat. Zda je vůbec něco pravdy na frázích jako „prokazatelně game“, „tvrdě testovaný“, „porazil o 30 liber těžšího psa“, nebo zda se jedná o projevy onemocnění „můj pes je zkrátka nejlepší“.
Navštívil jsem spousty zápasů, dost jsem se jich sám zúčastnil a na pár jsem dokonce dělal rozhodčího. Pamatuju si, že jsem odpočítal starého, několikanásobného vítěze. Majitel a handler psa nikdy nebyli ochotni uznat, že to jejich pes vzdal. Nepřiznali to ani před lidmi, kteří tam byli a viděli to na vlastní oči. Když není člověk ochoten uznat porážku v takovéto situaci, tak jak pak můžeme věřit povídačkám o skvělých výkonech psů v rollech domluvených mezi přáteli a beze svědků?
Pamatuju si jednoho starého psa, který byl vyzvednut po dlouhém, tvrdém zápase. Jeho handler si vyžádal courtesy scratch. Dotlačil toho starého psa do půlky pitu a pak jej prohlásil za dead game psa. Později se stal slavným chovným psem a zakladatelem jedné z nejpopulárnějších krevních linií dneška. Ale nestojí za tím vším jen další příznaky syndromu „to je můj pes“?
