Do redakční pošty nám poslal jeden zahraniční chovatel APBT naskenované články věnované historii APBT, ale jsou ve stavu, kdy nelze určit autora či publikace, ve kterých byly tyto články uveřejněny. Jelikož se ale jedná o velmi zajímavé informace, které popisují historii APBT, rozhodli jsme se je přeložit do českého jazyka. Ačkoliv se nikdo z redakce tohoto časopisu neztotožňuje s používáním APBT k nelegálním účelům, je třeba si uvědomit, že psí zápasy patří neodmyslitelně k historii našeho plemene a jedině respektování a poznání historie APBT Vám umožní porozumět tomuto výjimečnému plemeni.
Ozývají se hlasy, že naší činností idealizujeme historii APBT a záměrně neuvádíme krutost psích zápasů. Články věnované historii v našem časopise jsou strohé překlady, které zachycují život, úspěchy a neúspěchy významných psů, tak jak je viděli chovatelé v té době.
Kolik z nás může říct, že jejich táta choval bulldogy po více než čtyřicet let? Kdo z nás může bez přehánění říct, že hrál důležitou roli ve vývoji linie psů, kteří obstáli ve zkoušce časem a stali se páteří některých z nejlépe se prokazujících krevních linií dneška? Jen jeden z mála může na tyto otázky odpovědět „Ano!“ – Floyd Boudreaux z Louisiany. Měli jsme tu příležitost s panem Boudreauxem posedět a popovídat si o jeho nejznámějších psech; jako Blind Billy, Boze, Eli, Ox a o mnoha dalších. Poprvé vůbec se pan Boudreaux rozpovídal o svých vztazích s dogmeny jako Leo Kinard, George Saddler, Joe Corvino, Maurice Carver a jiní. Floyd Boudreaux je bezpochyby velmi vzdělaný a zkušený dogman, který odchoval, vychoval a handloval jedny z nejlepších psů, kteří kdy vkročili do pitu. Zůstaňte s námi a přečtěte si něco o živoucí legendě, o panu Floydovi Boudreauxovi.
Jaký byl váš první pes a kdy jste poprvé opustil Louisianu, abyste se zúčastnil něčeho jiného než pouze lokální soutěže?
Pamatuju si, že můj první pes byla žíhaná fenka jménem Flossie. Začal jsem ve velmi nízkém věku, ale můj první větší zápas musel být ten, když jsem vzal Stagger Lee do San Antonia na jednu ze show Maurice Carvera. Šel jsem proti chlápkovi jménem Steven, který měl psa Roha. Toho psa jsme poráželi, ale on jej stále ze svého rohu postrkoval koleny, při každém scratchi. Maurice dělal rozhodčího a tak jsem řekl: „Pánové, ujistěte se, aby ten pes už nebyl strkán dopředu. To se stalo naposled.“ Kdybych tenkrát nic neřekl, kdoví jak to mohlo dopadnout!
Jak dobře jste znal Carvera?
Poměrně dobře. Viděl jsem spoustu jeho show a dal jsem mu několik psů. Ale co se týče obchodu, nikdy jsem s ním neměl moc společného. Byl to pěkně vypadající chlap a uměl vyprávět jako nikdo jiný. Pamatuju si, že roku 1955 sem z jižního Texasu přijeli Maurice a Mr. Jolley. Dojeli v obrovském rudém kabrioletu thunderbird, který jste museli kousek tlačit, aby nastartoval. Měli s sebou velkého černého psa jménem Butch, který jim vyskočil z auta a rozběhl se přímo k dálnici a my jej museli chytat. Maurice mi řekl, že začal se psy v roce 1946, rok poté co jsem zápasil s mým prvním psem. Se svým přítelem Jolleym přijeli do Louisiany zápasit s Jolleyho psem Winem. Po zápase jej Jolley rovnou na místě prodal a Maurice byl tak naštvaný, že s ním odmítl jet zpět do Texasu jedním autem. Maurice znal spoustu dobrých chovatelů a majitelů psů a hlídal si perspektivní mladé psy na jejich dvorcích. Když jste měli něco, co se mu líbilo, zkusil vás ukecat, aby psa získal. A pak je prodával dál. Viděl jsem jej jít do zápasu s několika dobrými psy, ale zápasil málokdy a často přišel s příliš těžkým psem. Jednou šel proti Mayfieldovi a pes byl nad váhou. Mayfield řekl, že chce i přesto zápasit. Carver odmítl a psa prodal. Takový Carver byl; vždycky se na psech snažil vydělat prachy.
Myslíte si, že upravil papíry, aby to udržel v tajemství?
Jsem si jistý, že do určité míry určitě. Ale v té době bylo všeobecně známo, co dělá a každý kdo to potřeboval vědět, ten to také věděl. I já. Nakryl si mým Blind Billym a z toho vrhu měl Ironheada, Boomeranga a další. Tihle psi pocházeli z mé krve. A on nám řekl, že Boomerang pochází od Ironheada. Jak můžete vidět, Maurice rád a hodně přeháněl a byl dostatečně chytrý na to, aby lhal. Nechápejte mě špatně, Maurice byl milý chlápek, ale vymýšlel si. Jednou mi řekl, že pracoval pro mexickou vládu, jako celní stráž a mojí ženě dokonce řekl, že byl členem cizineckých legií. Jedna věc je však jistá – byl to zatracenej sukničkář a dovedl člověka přesvědčit o tom, že černá je vlastně bílá. Bez nejmenších pochyb to byl skvělý obchodník.
Jaký byl nejlepší pes, kterého jste kdy vlastnil?
Na to se mě lidé ptají pořád a je vážně těžké na to odpovědět. Ale myslím, že nejvíc nakloněn jsem mému psovi jménem Boze. Pravděpodobně jsem měl několik stejně dobrých psů, ale jeho jsem měl vždycky hodně rád. Vyhrál pro mě 27 rollů a vždycky byl menší než oponent. Ale prostě jej nedokázali porazit. Také vyhrál jeden domluvený zápas. Jednou Jerry Clemmons a Douglas Nirider přivezli psa, který byl o 19 liber (8,6kg) větší než Boze, a který stiskem mohl prokousnout pneumatiku. Když jsme je dali proti sobě, bylo to jako vtip.
Boze byl rychlý pes s tvrdou tlamou, šel po vrchní straně ramen a rychle tak každého soupeře odrovnal. Během dne obvykle pospával se štěňaty různě po baráku a podle mě byl vždycky tak trochu stydlivý, stejně jako Blind Billy. Jednou vyhrál zápas v šesti minutách, to bylo v New Orleans. V ten den jsme měli deset zápasů a on porazil psa Jerome Hernandeze. Prostě ho rozbil na kusy, nedá se to snad ani považovat za pořádný zápas. Po této akci se pak nechávali slyšet, že jejich pes nebyl trénovaný. Nevím, můj Boze byl připravený zápasit kdykoliv. Šel jsem proti Jeromemu třikrát a dvakrát jsem zvítězil. Jerome byl skutečný dogman a bylo těžké jej porazit.
Jaký byl poslední pes, se kterým jste zápasil?
Myslím, že to byl Cactus asi před patnácti lety. Vzdal se na dvacáté osmé minutě a prý to předtím udělal už jednou, ale v té době jsem to nevěděl. Nikdo mi o tom neřekl až do doby, dokud jsme nemyli psy před zápasem. Atlas Brewer ke mně přišel a zeptal se, jestli chci o tom psovi něco vědět. Řekl jsem, že to oceňuji, ale že už je na to trochu pozdě. Peníze už byly dány a já se nesnažil být nepříjemný, ale když mi někdo chce pomoci, tak od začátku. A ne až v poslední chvíli. Já osobně bych nikdy nenechal nikoho začít trénovat psa, kdybych věděl, že je to cur. Ale stalo se.
Pane Boudreauxi, chtěl bych, abyste nám řekl celý příběh starého Eliho. Jak přišel na svět, něco o jeho rodičích, štěňatech, životě a tak.
Řeknu vám pravdivý příběh tak, jak to bylo. A mám svědky, kteří mohou potvrdit, že je to pravda. A pokud ne, tak jsem rodný bratr Martina Luthera Kinga. Vytáčí mě, když jsou příběhy o něm a jeho synech Bullysonovi a Eli Jr. převraceny. Ne kvůli mně, já vím, jak to bylo, ale kvůli budoucím generacím, které neznají pravdu a jsou odkázané jen na to, co si přečtou. Proto jsem také rád, že mohu poskytnout tohle interview. Stačí jedna lež od malého človíčka a příběh je navždy změněn. Já říkám čistou pravdu o tom, jak tito psi byli odchováni a tak jsem to říkal vždycky.
Eli byl opravdu dobrý jedinec a po jeho zápase proti Jack Smithovi v Clevelandu jsem jej dovezl domů. Vyléčili jsme jej a pak se jej pokusil koupit jeden šerif z Mississippi. Ale já jej neprodal. Hned následující den přijel z Texasu Raymond Holt se svojí ženou a chtěli jej koupit. Ale já dal Eliho mému příteli Jr. Bushovi z Alabamy. Ten jej půjčil Johnovi Cottonovi z Chattanooga Tennessee; byli toho času přáteli. A to byl okamžik a místo, odkud Eliho někdo ukradl. Dal jsem Eliho k Jr., protože to je opravdu dobrý a poctivý dogman a mohl by jít příkladem všem těch takzvaným „dogmenům“. Když byl Eli ukraden, Cotton dal Jr. 1000 dolarů a řekl mu, aby šel a koupil jiného psa. Řekl, že pokud najde psa, který se mu líbí a bude dražší, tak že mu zbytek doplatí. Existuje spousta příběhů o tom, co se dělo poté, co byl Eli ukraden z Chattanooga. Já si myslím, že z Chattanooga putoval do Memphisu a odtud si pak už nejsem jistý, ale mám silné tušení, že některé z part v Memphisu s tím měly co dočinění. Nevím, co se s Elim stalo, ale jsem si v tomhle poměrně jistý. A neřekl bych to, pokud bych v to sám nebyl vážně přesvědčen a nemyslel si to. Z hlouby duše věřím tomu, že Eli byl otcem Grand Championa Zeba. Byli si až moc podobní na to, aby to nebyla pravda.
Ale pojďme k potomkům. Jednou jsem Jerrymu Clemmonsovi dal pěkné červené štěně. Je to můj přítel a stále jej považuju za správného chlapa. Vzal si to štěně, nechal si jej šest týdnů a pak jej prodal. Po čase ke mně znovu přijel a já mu dal jiné štěně. Fenku, které jsem říkal Spook. Byla z vrhu, ve kterém se takřka všichni pozabíjeli ve velmi nízkém věku. Nechal si ji asi dva měsíce, a když začala poprvé hárat, tak mi ji přivezl zpátky a já ji nakryl Elim. Měli čtyři štěňata – tři černá a jedno žíhané; dva psy a dvě fenky. Jeden z těch psů byl Bullyson, druhý byl Eli Jr. a ta žíhaná byla Brendy. Byla z nich největší, nejtvrdší kousačka a dokázala psa zlomit za méně než tři minuty. Brandy byla úžasná, opravdový bulldog. Jeden z nejlepších, co může člověk vidět. Jednou porazila psa jako nic; v životě už jsem nikdy nic takového nezažil. Druhá fenka z vrhu Spook x Eli byla černá čuba jménem Lady. Byla přesně tím typem psa, který jsem měl rád, a podle mého názoru byla nejlepší z celého vrhu.
Oba, jak Bullyson tak Eli Jr., byli špičkoví bulldogové. Top psi, kteří šli proti té nejlepší konkurenci a psali dějiny. Bullyson byl dobrý pes, ale nebyl tak dobrý jako Eli Jr., Eli Jr. byl mnohem lepší chovný pes. Jenom nekryl tak pečlivě vybrané fenky, ale definitivně byl lepší než Bullyson. Nestaral se o to, zda jej někdo kouše, protože věděl, že si kousne taky. Majitelem Bullysona v době, kdy šel proti svému synovi Benny Bobovi, byl Red Walling. Maurice jej trénoval, ale nebyl fit, když se mělo jít do zápasu. Přihodilo se tohle: Maurice měl Bullysona a nakryl jím u sebe fenku jménem Beth. Pár týdnů na to Bullysona uštknul chřestýš a jeho hlava natekla do rozměrů texaského klobouku. Také měl Maurice na svém dvoře velkého starého psa, který se dostal ze řetězu a Bullyson, který byl v kotci, s ním přes mříže zápasil a úplně si odrovnal zuby a dásně. Krátce před zápasem s Benny Bobem jsme mu nechali udělat krevní obraz a ten vyšel velmi špatně. Benny Bob byl žíhaný pes a Bullyson byl černý. Zápas byl domluven na 52 librách (23,6kg), ale Bullyson měl pouze 48 nebo 49 liber (necelých 22kg). Zápas byl ohlášen v magazínu Petea Sparkse a také v knize, kterou Mayfield zrovna vydával. To bylo ještě předtím než Mayfield přišel s tou malou knížkou s názvem „Rednecks“, kde vyplodil všechny ty nesmysly o černém psovi proti bílému. Myslím si, že byl zmatený jiným zápasem mezi Danny Burtonem, který měl černého psa a Raymondem Holtem, který měl bílého psa jménem Lightning IV, který byl vlastněn černochem jménem Chris.
Eli Jr. byl prodán Douglasovi Niriderovi za 400 dolarů, když mu bylo 17 měsíců. Svůj první zápas vyhrál v Oklahomě a se zlomenou nohou. Kdyby byl tenkrát Bullyson v dobré formě proti Benny Bobovi, věřím tomu, že by to byl jeden z nejlepších zápasů vůbec. Kdysi jsem měl psa jménem Napoleon a rolloval jsem jej proti Bullysonovi, když byl zrovna u mě. Bullyson byl o 18 liber těžší, ale Napoleon si vedl svou docela dlouho. Přesto to nemělo dlouhého trvání, protože Bullyson šel tvrdě na věc. Později jsem s Napoleonem vyhrál na té samé show, kde Bullyson zvítězil nad psem, který byl handlovaný Bertem Clousem. Pamatuju si na jeden incident s Bullysonem, když byl zrovna u mě. Jerry Clemmons mi jej přivezl, aby se otestoval a jednoho dne, když jsem uklízel u jeho boudy, tak se mě pokusil kousnout. Předtím, než svůj pokus mohl uskutečnit, tak jsem jej tvrdě praštil lopatou. Po tom, co se tohle odehrálo, už se u mě nikdy nikoho kousnout nepokusil. Psy agresivní na lidi ze srdce nenávidím, a pokud se pokusí kousnout mě nebo moji rodinu, tak jsou to mrtví psi. Jerry měl Bullysona, když to byl velmi mladý pes a byl svým způsobem tak trochu hyperaktivní.
Jaký je váš názor na zaučování psa, nebo tedy na jeho postupné učení?
Nemyslím si, že byste mohli jakkoliv změnit psa už od chvíle, co se narodí. Jediné čeho můžete dosáhnout, je mírné vybroušení jeho schopností, ale nikdy ho nemůžete naučit, aby byl game. V dnešních dobách lidé říkají, že je risk nakrýt mladou, netestovanou fenu. No, já jsem Spook nakryl hned při jejím prvním hárání a to před tím nebyla nikdy testovaná. Myslím si, že věci fungují tak: buď mají dobrý genetický základ, aby dali úspěšné potomky, nebo nemají. Bez ohledu na to, jak se projevují oni sami.
To, na co nesmíte zapomenout, je, že dobrý je maximálně jeden pes z několika set. Zbytek jsou pouze průměrní psi. Nyní však dochází k tomu, že rychlokvašky s tvrdou tlamou vítězí a válcují staré game psy. Já však nad čímkoliv jiným stále preferuji game. Naprosto každý může odchovat psy, kteří budou silnými kousači a budou tvrdí; ale mnohem obtížnější je odchovat psy, kteří se zkrátka nikdy nevzdají. S game psem se trefíte do černého. A v tomhle nemá nikdo monopol. Neexistuje člověk, který by ovládal trh s těmito psy. Psi jsou jako lidé, nechte mě to vysvětlit: Představte si dva bratry. Jeden z nich je gentleman a ten druhý ani nemá cenu kulky, kterou byste jej zastřelili. A přitom oba mají stejné rodiče, matku i otce. A se psy je to stejné. Budete mít psy, každý bude mít svou vlastní povahu a o co se máte snažit, je to, abyste udrželi dobré geny pohromadě. Všichni bychom rádi, aby byl z našeho syna prezident, ale šance jsou malé.
Pokud se pes neprojeví v mladém věku, neexistuje nic, co byste s tím mohli udělat. Moji psi jsou v podstatě poměrně pozdní starteři a je takřka pravidlem, že pozdní začátky dělají dobré psy. Chci po mladém psovi, aby projevil silný zájem o věc ještě před tím, než s ním začnu opravdu pracovat. Takhle já zaučuju svoje psy: Musí být připraveni pochopit, o co jde a mít touhu do toho jít. Když chtějí, několikrát si je lehce otestuji, a když si myslím, že jsou připraveni, jsem ochoten vyzkoušet všechno. Mluvím vážně. Postavím malého psa proti velkému a existuje spousta lidí, kteří vám potvrdí, že jsem ochoten pustit na jednoho psa postupně dva i tři jiné, abych jej vážně otestoval. Chci, aby pes potěšil a ubezpečil mě a ne někoho jiného. Použil jsem psy, které jsem rolloval pouhých osm nebo devět minut, ale když mi zavdali důvod podívat se na ně lépe, tak jsem to udělal. Kdo ví, zda by pes udělal další scratch, když už ho vyzvednete. Jednou k vaší spokojenosti může letět kupředu jako kulka a příště zas může zůstat stát. Kdo je natolik chytrý, aby jen neodhadoval?
Jedna z rad pro začátečníky s těmito psy, je: „naučte se trpělivosti“. Nechte svá štěňata dospět předtím, než si na ně vytvoříte názor a rozhodnete o jejich osudu. Nemůžete očekávat, že dítě bude dělat práci určenou pro dospělé chlapy. Musíte jim dát fér příležitost. Pokud jsem měl použít psa do vážného zápasu, pak jsem vždy čekal minimálně dva, dva a půl roku. Nikdy bych jej nepoužil dříve. Nejstarší pes, se kterým jsem zápasil, měl devět let. A podle mého názoru můžete bez větších problémů pracovat se psy do šesti let věku. Samozřejmě vám to vítězství nezajistí, ale zvládnou toho ustát mnohem víc, když jsou jim alespoň tři roky. Pro mě je to takový zlomový věk. Dám vám příklad: můj táta měl psa jménem Nan. Domluvil zápas s Gaboon Trahanem, který šel se psem jménem Country Boy (také se mu říkalo Peter). Country Boy byl hodně mladý pes a my jsme jej porazili na třicáté třetí minutě, kdy vyskočil z ringu. Na tohle nikdy nezapomenu, protože si náš pes při tomhle zápase zlomil ocas. Country Boy se nechal dospět a pak se začal zaučovat. Když byl tento pes konečně dospělý a plně vyvinutý, už jste ho nemohli zastavit. Gaboon dostal svého psa zpět a toho času vyhrál Country Boy řadu zápasů. Jedno z jeho vítězství bylo nad nadaným psem jménem Trooper (synem Diba), kterého porazil ve velmi krátkém čase. Trooper byl v té době vlastněn Bobem O’Nealem. Country Boy byl také postaven proti psovi jménem Bobtail a zápas trval něco kolem dvou hodin. Bobtail si zlomil čelist a Country Boy by pravděpodobně vyhrál, ale Gaboon nabídl oponentovi remízu, protože věděl, že majitel Bobtaila neměl moc peněz a měl ženu a děti. Věděl, že pokud by peníze vzal, připravil by o ně rodinu. Jeho důvodem, proč se psy zápasil, bylo ukázat, kdo má lepšího psa. A to se mu už povedlo a proto nabídl remízu. Každopádně morální poučení z tohoto příběhu je, že jsme Country Boyovi dali druhou šanci po tom, co se vzdal v zápasu proti Nanovi. Většina ostatních by jej zastřelila, ale my nechali čas a věk, aby tomuto psovi pomohl. A to je asi ta nejtěžší věc, kterou byste chtěli vysvětlit mladým a začínajícím dogmenům. Nehledám výmluvy pro psy, kteří se vzdají a nejsem jeden z těch dogmenů, kteří prodají své psy za dva, tři tisíce dolarů a řeknou, aby noví majitelé počkali čtyři nebo i pět let. Mnoho psů v tomto věku už odchází do důchodu, ať už jsou dobří či špatní. Ne, vážně nehledám výmluvy, prostě jen říkám, že někteří z těch nejlepších začínali hodně pozdě.
Když Leo Kinard začal chovat psy v Mississippi, byl prvním člověkem, který do této země přivedl bulldogy?
Ve skutečnosti ne. George Saddler s nimi v Mississippi zápasil dříve, než Leo. Oba pořádali a zúčastnili se řady velkých show, ale Leo byl vždy o kousíček lepší. Žil na opravdu pěkném místě, v krásném domě a držel více bulldogů, než kdokoliv jiný v té době. Měl okolo dvě stě padesáti psů. Leo měl přítele, který se jmenoval Frank James. A tenhle Frank byl vážně zvláštní osoba. Byl to bratr notoricky známého Jesse Jamese a oba byli zločinci. Jesse byl zabit, Frank po čase dostal amnestii a přestěhoval se do Mississippi, kde pracoval v restauraci. Leo mi řekl, že Frank Fitzwater byl synem Jesse Jamese. Fitzwater byl skvělý dogman a tvrdý chlap.
Každopádně zpět k Leovi. Leo byl výjimečný člověk, upřímný a velmi dobrý dogman. Jeho žena Sarah byla nemocná, měla rakovinu a Leo ji vzal k nejlepším doktorům v zemi. Odjeli do New Yorku a Leo byl ochoten pro ni udělat cokoliv, nadevše ji miloval. Řekl mi, že za léčbu utratil více než 125 000 dolarů a bez nějakého většího výsledku. Když zemřela, úplně jej to zlomilo. Zemřel sám a na mizině. Posílali jsme mu každý měsíc nějaké peníze, protože já pracoval a on ne. Naposledy když jsem jej viděl, doprovázel nás k autu a potřásl mi rukou. Moc toho neřekl, ale plakal a zrovna tak i já. Zemřel na infarkt v roce 1976, myslím, že mu bylo šedesát sedm let. Zanechal mi nějaké psy, boudy, řetězy…
Leo miloval povídat si o psech, vydržel o nich mluvit od chvíle, co jsme vstali, až do pozdní noci. Byl pašerákem a vždycky měl po ruce všechny druhy whiskey, šampaňského a veškeré značky cigaret. A když jste byli jeho hosty, tak tohle všechno bylo i vaše. Mnohokrát jsme byli u něj doma a probírali psy třeba s Jimem Taylorem a dalšími. Leo žil svůj život naplno; měl tři různá auta, dva Cadillacy a jeden truck. Rozvážel whiskey svými auty a občas jsem jel s ním. Často jsme dojeli domů, jen vyměnili auta a vyrazili znovu. Nikdy neměl problémy se zákonem až do chvíle, kdy na něj přišla Národní garda. Leo nebyl chovatel jako takový. Nějaké odchovy měl, ale ze všech těch dobrých psů, co vlastnil, si nepamatuju, že by nějaký odchov byl lepší, než psi, ze kterých pocházeli. Pamatuju si, že měl nějaké čisté Colby psy, kteří byli game do třetí generace, pak se však v ringu začali vzdávat. Přesto některé z nich zkusil znovu nakrýt a pár psů s game z těchto spojení získal. Leo si platil pomocníka na plný úvazek a tak jeho dům i yard byl v perfektním stavu. Vše oplocené, s velkou bránou, což uzavíralo velký dům s šesti ložnicemi. Okolo domu pobíhali na volno hlídací psi. Leo byl skvělý dogman, znal jsem jej, když měl 65 000 dolarů a znal jsem jej i později, kdy neměl ani dolar. Pro mě to nic neznamenalo, byl to můj přítel a to se nikdy nezměnilo.
Ze všech dogmenů, které jste v té době znal, kdo byl nejtvrdší? A kdo byl nejlepším dogmanem toho času?
Muž, kterého jsem obdivoval nejvíce, byl George Saddler, který stejně jako Leo pocházel z Mississippi. George mě naučil pár skvělých věcí ohledně tréninku a přípravy psa. Nikdy neměl moc přátel, protože byl businessman. Vlastnil restauraci a přátele nepotřeboval, protože se věnoval podniku. Osobně si ale myslím, že jsem byl jeho přítelem. Jedna z prvních věcí, které mi řekl, bylo, abych dobře pečoval o své psy, a oni se mi pak za to odmění v ringu. Řekl, abych nikdy nechodil na zápas napůl opilý a s nějakými ženskými po boku a přitom předpokládal, že vyhraju. Řekl mi, abych vždy zůstal u psa a věnoval mu veškerou pozornost, jakou potřebuje. Jeho heslo bylo: když už přijdeš, přijď vyhrát, na oslavování je spousta času později.
Byli Saddlerovi psi vždy dobře připraveni?
Ano, vždy je přivedl natěšené na akci, v perfektní kondici a připravené na jakkoliv dlouhý zápas.
Zápasil v zásadě pouze s tvrdě kousajícími psy?
Ne, pamatuju si, že nevyhrával na špatných psech. Můj Rebel byl tvrdý pes a George s ním běhal celou půlhodinu těsně předtím, než šel zápasit. Kvůli tomu, že měl přesváhu. Zápasil s ním v úterý v noci, zjistil, že má vyšší váhu, než by měl mít a vzal ho dolů k řece, kde s ním chodil a běhal, dokud neměl pes správnou váhu. A přesto vyhrál zápas v krátkém čase. Své psy si pečlivě vybíral a stejně jako Leo měl k dispozici pomocníka, který mu pomáhal venčit a trénovat psy. Často jej poslal se psem ven a řekl, aby se nevracel třeba až do půlnoci.
Naučil jsem se od něj, že dlouhé procházky a chození se psem mu pomůže vydržet v ringu déle na nohou. Jsem si jistý, že toho můžete docílit více způsoby, ale takhle jsem se to naučil já. George byl hráč, a pokud viděl vašeho psa ještě něco před zápasem, tak jste si mohli být jisti, že prohrajete. Kupoval skvělé psy a byl tvrdým hráčem. Také měl výborné oko na bulldogy. Jeho nevlastní syn Curley Hayes mu také často pomáhal a časem se stal samostatným a velmi soutěživým dogmanem.
