Jak již bývá zvykem, po podařené akci se sluší vše shrnout, vyřknout nějaké to moudro, poděkovat návštěvníkům i závodníkům a pochválit organizátory za dobře odvedenou práci. Jelikož jsem ale součástí organizátorského týmu, který se podílel na realizaci příprav a samotného průběhu Pit Bull Show Brno 2014, vše by bylo jaksi divné a zavánělo by to samochválou. Normální člověk by se tedy vůbec nepouštěl do této recenze a tento článek by vůbec neexistoval. Jelikož ale nepatřím do sekce zvané „normálové“, rozhodl jsem se přesto tento článek napsat. Nebudu však psát o samotné soutěži, ale o jejích přípravách, o strastech a veselých chvilkách, které jsme při přípravě zažili. A že jich nebylo málo…
Ti, kdož se účastnili Pit Bull Show Brno, ví, že letošní ročník se konal v autokempu Olšovec v obci Jedovnice. Do autokempu jsme dorazili již 27. dubna 2014 a to ve složení Miroslav Bursa a Jana Fornouzová (nečekaně). Několik desítek minut za námi jel Jirka Hájek, který nám do kempu dovezl weight pullovou dráhu, zeď na wall climbing a tříkolku na weight pull sprint. Měli jsme krásně naplánováno, jak se na místě ubytujeme, vyložíme z vozíku vše potřebné, nakoupíme potřebné pitivo (čti alkohol) a začneme s plánování příprav. Po příjezdu na místo jsme ale zjistili, že nás nikdo nečeká, natož aby pro nás měl pan správce připravené chatky na ubytování. Nastalo pár desítek minut vyjednávání, které mohlo skončit přespáním v autě do dne následujícího. Přijeli jsme oproti plánu o jeden den dříve, což jsem sice panu jednateli sdělil s dostatečným předstihem, ale bohužel nastala někde chyba v komunikaci a k panu správci se tato informace jaksi nedostala. Jak jsem již napsal, myslel jsem si, že se vše vyřeší přespáním v autě do dne následujícího (nepanikařil jsem, pít se dá kdekoliv) (já teda v duchu panikařila), ale po pár minutách mi bylo jasné, že pan správce s námi (jakožto organizátory) nepočítá vůbec – tedy ani následující dny (v tuto chvíli už jsem panikařila naprosto otevřeně). Po pár napínavých chvílích nám byly nabídnuty staré pionýrské chatky bez topení. Tak nějak jsme byli rádi, že se situace vyřešila a ani nás nenapadlo, že by mělo vadit, že chatky nejsou vytápěné. Je přeci skoro květen, že jo…
První den téměř vyšel tak, jak jsme si naplánovali: jeli jsme do města nakoupit alkohol (po marném hledání nějakého otevřeného krámu jsme skončili ve večerce, která byla fikaně schovaná v zapadlé slepé uličce), poseděli v přístřešku, kde měla být umístěna weight pullová dráha. Pěkně jsme si naplánovali, co který den zvládneme udělat a pokud by vše vyšlo tak, jak jsme si naplánovali – mohli bychom Napoleona nazývat kolegou, neboť i on byl geniálním stratégem (jestli nám něco vážně jde, tak je to plánování). Jenže jak už to bývá, když se spoléháte na nějaký časový harmonogram, na řadu přijdou Murphyho zákony, které Vám zkomplikují život.
První pracovní den bylo v plánu sestavit dohromady weight pullovou dráhu, což se povedlo celkem snadno. Tedy pokud manipulace s 250kg kolejemi se dá nazývat snadnou. Po chvíli trvající několik minut vyplněných nadávkami, zablokovanými zády a jedním skřípnutým prstem na mé pravé ruce, byla weight pullová dráha spojena. Do spoje jsme zasunuli šrouby, zajistili je matičkami a posléze zjistili, že nemáme klíč dané velikosti. Zde bych rád něco uvedl na pravou míru. Ten kdo mě zná, ví, že málokdy na něco zapomenu, takže poznámky v tomto článku odkazující na to, co vše jsem s sebou nevzal, nebo zapomněl doma, prosím vypouštějte a dále mě mějte za zodpovědného člověka, děkuji. Rozhodli jsme se tedy nechat weight pullovou dráhu na později a začali jsme dávat dohromady stěnu na wall climbing. Zde jsme opět narazili na chybějící velikosti klíčů a vrtačku (na vrtačku jsme teda rozhodně nenarazili, jelikož ji někdo taktéž nechal doma). Po chvilce jsme se dostali do bodu, kdy jsme nemohli pokračovat – ano, těch věcí co jsem zapomněl, bylo hodně, ale jak jsem již napsal, jsem člověk, kterému se toto normálně nestává, a jednou za život mám snad právo na to, abych udělal chybu (několikrát za sebou). Takže jsme přestali pracovat a rozhodli jsme se, že sepíšeme seznam věcí, které se musí dokoupit, ale narazili jsme na to, že nám jaksi chyběly propisky (a papíry). Abych si zachoval tvář (ehm), vše jsem přes počítač naťukal do mobilu a mohli jsme vyrazit.
Samotný nákup se obešel relativně bez jakýchkoliv problémů, či stresových situací způsobených mým řidičským uměním (haha). Po cca 3 hodinách, kdy jsme se vrátili do kempu, jsme pokračovali v práci a dodělali jsme stěnu na wall climbing. Po dodělání stěny na wall climbing jsme si sepsali další úkoly na další dny (ano, propisky jsme si již koupili) (na papír jsme samozřejmě zapomněli, ale zase jsme našli nové využití diplomů – skvěle se hodí jako poznámkový blok): oslovit generálního sponzora Husse z důvodu doladění sponzoringu a hlavně sehnání zátěže na WP. Jistě uznáte, že vozit s sebou přes celou republiku zátěž o váze 4 tuny, je slušně řečeno neekonomické. Asi měsíc před akcí jsem telefonicky kontaktoval jeden obchod se stavebninami, který byl velmi blízko našeho autokempu, ale asi po minutovém rozhovoru s majitelem firmy jsem byl slušně řečeno poslán do spodní části zad (ano, hádáte správně, tato část těla se již „záda“ nenazývají). Tehdy jsem neztrácel naději a sázel jsem na svůj šarm při osobním jednání a pořád jsem doufal, že se nám povede s touto firmou dohodnout. Ale to jsem malinko odbočil… Nejprve jsme volali firmě Husse, abychom doladili podmínky sponzoringu, kdy nám bylo sděleno, že o nás vůbec neví a nepočítají s námi. Na námitku, že jsem jim posílal X emailů a jejich odeslání lze doložit, nám bylo sděleno, že se nám ozvou následující den a dají nám vědět, jak a zda vůbec sponzoring vůbec proběhne (asi se budu opakovat, ale začínám panikařit). Tak jsme si řekli, že týden a přípravné práce nemohly začít lépe. Ne že bychom byli pověrčiví, ale zařídili jsme se dle hesla: „co se může pokazit, se zaručeně pokazí“ a tento den jsme se raději na vše vykašlali.
Následující den jsme vstali plni elánu s tím, že se musí sehnat zátěž pro WP dráhu a vyřešit sponzoring u firmy Husse. Ihned jsme tedy sedli do auta a vyjeli jsme do sousední obce Rudice do firmy STAS. S majitelem této firmy jsem mluvil cca před měsícem a byl jsem odmítnut. Opravdu jsem si myslel, že nepříjemné chování majitele této firmy bylo způsobeno telefonickým kontaktem a sázel jsem na to, že při osobním jednání se nějak domluvíme. Bohužel jsme narazili na prodavačku, která byla pravděpodobně ve velmi úzkém příbuzenském vztahu s majitelem firmy (pravděpodobně se jednalo o jeho maminku). Usuzuji podle „příjemného“ vystupování této dámy, která nám cca po 10 minutách domlouvání přislíbila prodat potřebnou zátěž, s tím, že jí budeme moci v pondělí po akci vrátit. Samozřejmě si z ceny strhnou 10 procent (manipulační poplatek) a zaplatíme si odvoz dle platného ceníku. Po sdělení této milé a ochotné paní prodavačce, že chceme cca 4 tuny, nás opět poslala do míst, kde slunce nesvítí, s tím že se jedná o velké množství. Paní nereagovala na naše argumenty, že si přeci vše zaplatíme, tak by se přeci nemělo jednat o žádný problém. Bohužel byl a s paní se nedalo mluvit.
Poděkovali jsme, a jak se říká: šli jsme o dům dál (to zní ale klidně; ve skutečnosti jsem já osobně byla na pokraji hysterického záchvatu – bylo úterý, neměli jsme závaží, neměli jsme našeho hlavního sponzora, poháry byly teprve „údajně na cestě“ a o gumě na zeď ani nemluvím). Tentokrát nás naše vozidlo zavezlo do městečka Blansko, kde se nacházely stavebniny Progress. Při vstupu jsme si to namířili k paní prodavačce, opět slušně pozdravili, já nasadil ten největší a nejupřímnější úsměv a vysvětlil paní prodavačce naši situaci. Paní nás chvilku poslouchala, a když jsem domluvil, na chvíli se odmlčela. Na jejím výrazu bylo něco zvláštního a na tichu, které nastalo, bylo něco ještě divnějšího (chtělo se mi brečet). Po chvilce nám paní suše oznámila, že jsme měli závaží od nich půjčené již minulý rok. Snažil jsem se zachovat klid, což způsobilo z mé strany poněkud křečovitý úsměv a následně jsem se snažil paní prodavačce vysvětlit, že jsme jiní organizátoři obdobné soutěže. Po chvilce jsme se s paní domluvili, že nám jako sponzorský dar zapůjčí 4 tuny zátěže a my si uhradíme pouze dopravu. Měli jsme z toho obrovskou radost a spadl nám obrovský kámen (asi 4 tuny těžký) ze srdce. Když jsme přijeli do autokempu, nechali jsme vyměnit přední plášť a duši na předním kole tříkolky, která se používá při weight pull sprintu. Zde se vše obešlo bez nějakých excesů, jen jsem pana „kolaře“ po odvedené práci pochválil, že mu to jde pěkně od ruky a že by se tím mohl živit. Kupodivu neocenil můj velmi kvalitní humor… (jako asi nikdo v Brně a přilehlém okolí) ale náladu nám to nezkazilo, sehnali jsme přeci 4 tuny závaží. V podvečer jsme ještě telefonicky domluvili sponzoring od firmy Husse a po té jsme šli zapít velmi úspěšný den do místní hospůdky.
Následující den dopoledne (pro pořádek se jedná o den zvaný středa) jsme se věnovali natěračským pracím. Ano musely se natřít nové desky, které jsme vyměnili na stěně pro wall climbing. Pak jsme museli (neptejte se mě proč, jedná se čistě o ženskou věc, které nerozumím) samozřejmě natřít znova dráhu na weight pull (no a co). Musela se natřít samozřejmě jinou barvou, než byla natřena minulý rok (logicky, ne?). Pro obhajobu tohoto rozhodnutí: weight pullová dráha, resp. její barva krásně ladila s diplomy (ehm, určitě náhoda). No řekněte sami, který z organizátorů ostatních pitbul show se může tímto pochlubit?
V poledne jsme se oblékli do reprezentativního oblečení… ehm, no dobře, do čistého oblečení a vyrazili směr Praha, kam měl přiletět náš rozhodčí pozvaný na tento ročník Pit Bull Show Brno – Gary Hammonds. Vše jsme měli krásně naplánované, včetně večeře s Gary Hammondsem. Problém nastal s časovým posunem, nemožností odhadnout zdržení na rozkopané dálnici D1 a pravděpodobně i s vnitropolitickou situací v jižní Zimbabwe a my přijeli do Prahy o několik hodin dříve (to, že jsem se na letence přehlédla a spletla jsem dobu příletu o dvě hodiny, s tím samozřejmě nesouvisí). Malinko nám to narušilo náš harmonogram, ale vše se vyřešilo večeří s Gary Hammondsem v Praze. Hodiny, které jsme čekali na letišti, jsme strávili probráním různých témat, které se z 99,9 procent točila kolem psů (a pak kolem toho, jak ho sakra poznáme, když jsme si zapomněli cedulku s jeho jménem; byla jsem však ujištěna, že Míra ho bezpečně pozná a tak jsem zavrhla možnost ukrást a přepsat ceduli některému ze spolučekatelů). Když z terminálu začali chodit lidé z letadla, kterým měl přiletět Gary Hammonds a nikde jsme ho neviděli, malinko jsme znejistěli. Po chvilce (cca 10 minut) jsme se nakonec dočkali. Osobně jsme přivítali Garyho Hammondse (můj strach, že moje angličtina nebude stačit, okamžitě opadl; přivítání proběhlo na jedničku). Od kamarádky jsem dostal tip na dobrou restauraci v Praze a odebrali jsme se tedy s G. Hammondsem na večeři (během cesty autem jsem zjistila, že moje angličtina stačí tak tak). Po pár chvilkách jsme zjistili, že je G. Hammonds velmi příjemný starší pán, který si rád povídá a co hlavně, velmi rád se podělil o své bohaté zkušenosti se psy (jak se konverzace rozebíhala zjistila jsem, že moje angličtina nestačí).
Den před tímto setkáním jsme vymýšleli, jaký se koupí G. Hammondsovi dárek. Chtěli jsme něco typického českého a zároveň něco, co mu opravdu udělá radost. Jelikož je G. Hammonds z Texasu, řekli jsme si, že lahví kvalitního pití a loveckým nožem české výroby prostě urazit nemůžeme (ten, kdo sledoval seriál Dallas, ví, že se v Texasu pořád pil alkohol a o Texasanech je známo, že milují lov). Při večeři jsme se G. Hammondse zeptali, co si dá k pití a nabídli mu nápojový lístek dané restaurace. Gary Hammonds nám odpověděl, že alkohol nepije a slušně poděkoval. Tak trošku jsme znejistěli, ale na druhé straně jsme pořád doufali, že pokud G. Hammondsovi darujeme kvalitní láhev slivovice (která v té době byla již objednaná), nepohrdne jí a využije ji např. při pohoštění jeho návštěv. S druhým dárkem, loveckým nožem, jsme si mysleli, že nemůžeme udělat chybu, ale byli jsme na omylu. O tom ale trošku později, přeci jen nerad bych předbíhal a skákal v čase v tomto textu, který jistě čtete s velkým zájmem a dělal Vám tak v hlavě ještě větší guláš. K restauraci jen taková menší poznámka, nejenže měli jídelníček v anglickém jazyce (což jsem hlavně ocenil já), ale v TV běžel záznam z nějakého rodea (což zavdalo popud k velmi dlouhé konverzaci na toto téma a to o tomhle sportu nevím naprosto nic). Prozatím vše vycházelo dle plánu, tedy až na láhev slivovice, ale takovouto maličkostí jsme si nechtěli zkazit radost.
Cesta z Prahy do hotelu, který jsme pro G. Hammondse objednali, probíhala bez jakýchkoliv komplikací. Tedy pokud nenazvete cestu trvající 6 hodin komplikací. Díky rekonstrukcím na dálnici D1 a hustotě dopravního provozu se cesta opravdu protáhla, ale na druhé straně jsme tento čas strávený s G. Hammondsem využili opravdu velmi dobře. Myslím, že jsme s G. Hammondsem probrali opravdu vše, co se týká našeho plemene – od historie, současnosti tak i pravděpodobné budoucnosti našeho plemene APBT. Gary Hammonds nám odpovídal velmi ochotně na vše, na co jsme se zeptali. Až při tomto rozhovoru, jsme si uvědomili, jakou velkou osobnost se nám podařilo pozvat na naši show. K tomuto bych velmi rád napsal ještě jeden můj postřeh. Mezi českými a slovenskými chovateli je zažitý jeden neduh a to, že Vám zde každý předhazuje „odsloužená“ léta u plemene APBT a lidé, chovající 15 a více let jsou velmi často arogantní a dávají tyto roky u APBT velmi často najevo. Prostě jakékoliv diskuze s těmito lidmi končí větou: „A jak dlouho tyto psy vlastníš, co ty vlastně můžeš vědět…“. Samozřejmě čest výjimkám, několik jich znám a těchto lidí si velmi vážím. Z tohoto důvodu jsem byl velmi zvědavý na G. Hammodse, neboť člověka, který chová plemeno APBT téměř 50 let a jeho psi dělají čest jeho jménu po celém světě, v Čechách nebo na Slovensku jen tak nepotkáte. O to více mě G. Hammonds příjemně překvapil. Bavil se s námi otevřeně, nezaznamenal jsem ani jeden náznak jakéhokoliv povýšeného chování. Vždy si vyslechl náš názor a bavil se s námi jako rovný s rovným. Prostě G. Hammonds si zaslouží obdiv a to ve všech směrech.
Po předání Garyho Hammondse do hotelového pokoje (cca o půlnoci) jsme se vrátili do autokempu, kde na nás již několik hodin čekal Pavel Jeřábek (ještě jednou se omlouvám za můj chabý odhad času), který měl následující dva dny fungovat jako překladatel G. Hammondsovi při jeho programu. Chvilku jsme si postěžovali na stav dálnice D1 s tím, že i takový elitní jezdec jako jsem já, nemá šanci do Brna dorazit z Prahy pod 4 hodiny.
Druhý den ráno jsme vyzvedli Garyho Hammondse v hotelu a společně s Pavlem odvezli na Slovensko (ještě jednou děkuju, za pomoc s konverzací v autě…), kde jsme jej předali našim přátelům z Pema Kennel. Pánové z Pema Kennel se Garyho ujali velmi rádi a připravili mu velmi bohatý program po následující dva dny. Při cestě na Slovensko se Pavel náhodou zeptal G. Hammodse, zda je pravda, že každý Texasan miluje lov. Gary Hammods odpověděl, že je to pravda… v tu chvíli jsem si řekl, že náš dárek (lovecký nožík) bude pěkný dárek. Gary Hammonds ale vzápětí dodal, že on sám, snad jako jediný Texasan, lov rád nemá. Popravdě mě to nepřekvapilo, přeci jen ne vždy se vše podaří, že? Při předání G. Hammondse jsme se zdrželi opravdu velmi krátce, neboť nás čekala jak jinak než práce v autokempu. Tohoto dne odpoledne měli do autokempu dorazit Pepík Hamřík a Honza Wagner, kteří přislíbili pomoc při přípravách.
Ti z Vás, kteří pozorně čtou tyto řádky a dosud se do všeho nezamotali, ví, že nám chyběly dvě věci:
1. Postavit stěnu na wall climbing
2. High jump celkově
První na řadu přišla stěna na wall climbing. Jistě, postavit stěnu přesně kolmo, zatlouct pár kolíků na zajištění, nemůže být přeci nic těžkého. Bohužel bezproblémovému postavení stěny stály v cestě dva důležité faktory. První byl ten, že jsme na celou operaci byli pouze 4 lidi. Druhý, neméně důležitý faktor, byl ten, že stěna je vysoká 5 metrů, široká 2 metry a opravdu velmi těžká. Třetí méně podstatný (nejpodstatnější) problém (sám osobně bych mu nepřikládal žádnou váhu) byl, že jsem se ujal řídících prací. No, nebudu to prodlužovat, celá akce skončila tak, že stěna na nás spadla. Naštěstí se nikomu nic nestalo a odnesli jsme to jen odřeninami, bolavými zády, sníženým sebevědomím a v mém případě pravděpodobně mírným otřesem mozku (což na mě nemělo téměř žádný dopad, geniálních nápadů jsem měl stále dost).
Po tomto fiasku jsme nechali stěnu ležet na zemi, neboť způsobů jak se zmrzačit je mnoho a i méně fyzicky náročných. Na řadu přišel high jump, který pro nás vyrobil otec Honzy Wagnera. S mírným otřesem mozku jsme s Honzou nasedli do auta a vyjeli na cestu dlouhou cca 100km pro high jump. Když jsem viděl, co vytvořil Honzovo otec, byl jsem radostí bez sebe. Konečně máme nějaké nářadí, které je opravdu mobilní. Neměřilo 5 metrů, nevážilo přes 100kg, bylo rozebíratelné a složit jej bylo otázkou několika minut i pro jednoho člověka. Rozebraný high jump jsme naložili do auta a odvezli do autokempu, kde jsme ho museli okamžitě složit a vyzkoušet. Měl jsem hroznou radost, i když jsem koutkem oka pozoroval na zemi ležící stěnu na wall climbing. Jelikož se již pomalu stmívalo a my potkali první návštěvníky v autokempu (Michaela Slívová s přítelem), kteří přijeli na naši show, vykašlali jsme se na vše a šli si opět sednout do hospůdky. Rozhodnutí jít do hospůdky se ukázalo jako výborný nápad a lék na naše sražené sebevědomí po fiasku se stěnou.
V pátek dopoledne jsme vyhradili páskou prostor pro weight pull sprint a pak jsme jen čekali příjezd dalších posil, které nám měly vyřešit problém s postavením stěny na wall climbing. Odpoledne jsme v kempu potkali Radka Kryštofa, se kterým jsme se dohodli, že nám pomůže při zvedání stěny na wall climbing. Při tom všem jsme ještě potkali Míšu Slívovou, která se nás zeptala, zda ještě sháníme nějaký ten nožík jako dárek pro G. Hammondse. Tak nějak jsme napůl přikývli a Míša nám řekla, že nedaleko od autokempu se nachází zcela neznámá jeskyně (Macocha), kde mají krásné nože z kamenů. Jelikož by asi lovecký nůž pro člověka, který neloví, byl asi ne moc vhodný dárek (zvlášť když nám to řekl), rozhodli jsme se vyrazit na Macochu a podívat se na nože z kamenů. Zajeli jsme tedy k Macoše, zaparkovali auto a začali obíhat obchůdky se suvenýry, kterých u horního vchodu bylo požehnaně. V žádném z těchto obchůdků ale nebyly uvedené nože a nikdo o nich nevěděl, pouze v posledním obchůdku nám řekli, že je možné, že něco budou mít u spodního vchodu, kde je také nějaký obchod. Vědět, co mě bude v následující cca hodině čekat, raději bych jel koupit lovecký nožík.
Honza nás upozorňoval na to, že sice ví kde je ten obchůdek, ale že je to opravdu dole, což zahrnuje cestu dolů a pak hlavně cestu nahoru. Nedbal jsem na tyto narážky žádný zřetel a říkal jsem si, že nějaký kopeček mě nemůže rozházet. Když jsme ale scházeli po schodech velmi strmý kopec cca 20 minut, začínal jsem mít takový zvláštní pocit v zátylku. Ale všechny tyto varovné signály, které naše předky v pravěku varovali před smrtelným nebezpečím, jsem jako člověk z 21. století ignoroval. Nakonec jsme po cca půl hodině došli ke krámku se suvenýry, kde jsme našli to, co jsme hledali – pazourky. Všichni jsme se shodli na jednom vystaveném exempláři a koupili ho. Paní prodavačka nám poděkovala a zeptala se nás, jestli se chceme vyhnout tomu strašnému kopci cestou zpátky. Sborově jsme všichni (Míra) souhlasně odpověděli, že ano. Jediný kdo mlčel a tvářil se poněkud zvláštně, byl Honza Wagner. Paní nám začala vysvětlovat jinou trasu, načež ji Honza začal vysvětlovat, že tu byl minulý rok a že tu cestou, kterou popisuje, šli se svojí přítelkyní cca 5 hodin. Paní prodavačka se nedala odbýt a říkala Honzovi, že musel někde špatně odbočit, ale popis Honzovo cesty korespondoval s tím, co popisovala paní prodavačka. Popravdě to bylo celkem zábavné, jak se paní prodavačka snažila Honzu přesvědčit o tom, že cesta, kterou šel, byla špatná, přičemž Honzovi začala celkem nenápadně pulsovat žíla na čele. Jelikož jsme v tomto věřili Honzovi, šli jsme zpátky k autu cestou, kterou jsme přišli. Nevím, jak bych Vám teď popsal, jak jsem se cítil, co vše jsem prožíval, na co vše jsem myslel, ale již vím, co znamená slovo „game“. Cestu nahoru jsme šli cca 35 minut, kdy mi postupně začal docházet humor, dech i vůle žít. Lidem, které jsme potkávali, jsem popřál hodně štěstí při zpátečním výstupu, což vzhledem jak jsem vypadal, muselo vypadat opravdu šíleně. Po tomto strastiplném výstupu (nevím o čem mluví, s Honzou jsme se shodli, že to bylo vcelku fajn) jsem se u auta radostí skoro rozbrečel, ale nezbyla mi v těle ani kapka tekutiny – vše jsem vypotil. Nasedli jsme do auta a věděl jsem jedno: pokud se nebude tento dárek G. Hammondsovi líbit, já nebudu ten, kdo půjde pazourek vrátit do obchodu.
Po příjezdu do autokempu nás již netrpělivě očekával Radek Kryštof, Leoš Posák s jeho bratrem a další dva jejich kamarádi, kteří přislíbili pomoc při samotné Pit Bull Show. Důsledkem nadšení, že máme dostatek lidí na postavení stěny na wall climbing, jsme se ihned vrhli na stavění stěny. Kupodivu šlo vše bez jediného zádrhelu, stěna se postavila během chvilky, zatloukli se zajišťovací torxní tyče a měli jsme dobrý pocit z dobře odvedené práce. Ano, měli jsme dobrý pocit z dobře odvedené práce, dokud jsme se pořádně nepodívali na stěnu a nezamysleli se. Což byl u mne vzhledem k náročnému horolezeckému výstupu, následné dehydrataci a nedostatku kyslíku, které zapříčinilo nedostatečné okysličení mého mozku, celkem problém. Tak nějak jsme zapomněli na stěnu připevnit lano. Nevím jak Vy, ale já sebou většinou pěti metrový žebřík nevozím a ani ho nevlastním. Popravdě, i kdybych takový žebřík vlastnil a měl ho vzít sebou, pravděpodobně bych ho zapomněl doma. Začal jsem shánět po kempu pěti metrový žebřík, kdy jsem zburcoval správce kempu, který mi ho měl nakonec zapůjčit. Šel jsem tedy vítězoslavně oznámit spolubojovníkům, že jsem žebřík sehnal, ale to již Leošovo bratr visel za jednu ruku ve výšce pěti metrů a provlíkal lano. Kdyby věděl, že jsem tu stěnu montoval já a všechny šrouby utahoval („utahoval“)… ale co, nikomu se nic nestalo, lano bylo na místě a vše bylo připravené na sobotu ráno, kdy vše mohlo začít.
V podvečer dorazil Gary Hammonds, Pema Kennel, Pavel a Limey Kennel s manželkou a jeho otcem z Holandska. Se všemi jsme se jeli pak společně navečeřet, kdy jsme je ale po chvíli opustili a zanechali jsme je s Radkem Kryštofem, neboť nás čekal náročný víkend (a hlavně bezvadné večerní povídání u pullingové dráhy).
V sobotu ráno začala Pit Bull Show přejímkou psů a pak se začalo soutěžit. Ve zkratce: skákalo se, šplhalo se, tahalo se a padlo pár osobáčků. Ale to je na jiný článek, který by měl napsat někdo jiný…
